Nemáte o víkendu co dělat a chtěli byste se projít? Zamířit ven ze svého pražského panelákového bytu? Vydáte-li se na Pražský hrad z Klárova a vystoupáte po Starých zámeckých schodech, dostanete se až k východní bráně. Projdete, a po levé ruce ve spodní části Jiřské ulice uvidíte Lobkovický palác. Stavbu, která určitě stojí za návštěvu.

Stavba o čtyřech křídlech

Pozoruhodné je, že na začátku středověku se na místě dnešního Lobkovického paláce nacházelo smetiště. Vyvýšené místo ležící na Pražském hradě se ale k výstavbě hodilo už tenkrát. Proto zde ve 13. století najdeme tři gotické domy patřící českým šlechticům. Krátce před polovinou 16. století je majitelem pozemku jistý Wolf Krajíř z Krajku, který se zde pouští do stavby paláce. Po něm v budování pokračují páni z Pernštejna, v té době jeden z nejmocnějších rodů v českém království. Na stavbě se podílejí Jaroslav z Pernštejna (1528–1560) a Vratislav II. z Pernštejna (1530–1582). Budují rozsáhlý palác v renesančním slohu. Skládá se z celkem čtyř křídel podél nádvoří Pražského hradu.

Úkryt pro nenáviděné šlechtice

Palác zažívá zajímavé osudy úzce spojené s českými dějinami. Když roku 1618 dojde k třetí pražské defenestraci a čeští královští místodržící Vilém Slavata z Chlumu (1572–1652) a Jaroslav Bořita z Martinic (1582–1649) jsou 23. května 1618 vyhozeni z oken Pražského hradu, svoje útočiště poté najdou právě v královském paláci. Jeho zdi se tak nechtěně stanou svědky jednoho z nejdramatičtějších okamžiků českých dějin. Později, dávno poté, kdy už jsou hlavní aktéři českého stavovského povstání z let 1618–1620 potrestáni, se v roce 1627 majitelkou paláce stává Polyxena z Pernštejna (1566–1642), manželka nejvyššího kancléře českého království Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic (1568–1628).

Nouzí rozhodně netrpí

V letech 1651–1668 se do přestavby budov na pokyn Václava Eusebia z Lobkovic (1609–1677) pouští italský architekt Carlo Luragho (1615–1684). Pro Lobkovice, který tehdy je nejvyšším zemským místodržícím království českého, není nákladná přestavba v barokním hávu problém, protože ve své funkci rozhodně netrpí finanční nouzí. Původní podobu získanou po této přestavbě ale v současnosti mají pouze dva palácové sály a kaple, nacházející se v 1. patře paláce.

Dvě konfiskace majetku

Neklidné osudy budova prožívá i během 20. století. Palác čekají dvě konfiskace. První v době německé okupace, druhá po únorovém převratu roku 1948. V paláci pak probíhá od roku 1973 velká rekonstrukce, trvající dlouhých 13 let. Krátce po jejím skončení zde v roce 1987 buduje Národní muzeum svoji historickou expozici. Po roce 1989 o vydání paláce jako svého rodového majetku žádá rod Lobkoviců. Budova se skutečně roku 2002 opět vrací v restituci původním majitelům. Dochází zde ke zrušení muzeální expozice. O pět let později ovšem Lobkovicové otevírají svůj palác znovu široké veřejnosti.

Budovou provází hlas členů rodu

V současnosti je Lobkovický palác jediným objektem v areálu Pražského hradu, který je v soukromých rukách. Expozice ukrytá v paláci umožní návštěvníkům nahlédnout do dlouhé historie rodu Lobkoviců. Ve 22 sálech nadchne zájemce o prohlídku asi 2000 různých předmětů od jídelních servisů, přes zbraně, notové zápisy slavných skladatelů až po předměty osobní potřeby. Lobkovická sbírka umění je považována za největší a nejstarší sbírku v Čechách vlastněnou původními majiteli. Při prohlídce vás svým hlasem v audioprůvodci také provede William Lobkovic. Kromě expozice lobkovických sbírek se návštěvou paláce mohou potěšit zejména milovníci vážné hudby. Ve zdejším koncertním sále každý den probíhají koncerty.